#27 – Projekt BAJK

Před nějakou dobou jsem se rozhodl postavit si kolo. Jak k tomu došlo a jak probíhal proces stavby? To se dozvíte v textu níže.

PLKY ALERT! V případě nezájmu je číst, přejděte k fotkám, které jsou okomentované.

Když jsem se před (teď již) mnoha lety pokoušel závodit na kole, dost jsem to žral a snažil jsem se zajistit si maximálně kvalitní techniku. Stejně tak jsem se snažil přistupovat k tréninku, hodně jsem to řešil a postupně jsem se stal otrokem měřáků, techniky, řešení nuancí a základní princip v podobě užívání si ježdění na kole šel postupně do pozadí. Tak jsem si kolo znechutil, že jsem na aktivní cyklistiku na mnoho let zanevřel a měl k ní vyložený odpor. Po pár letech, kdy jsem se věnoval tloustnutí, jsem začal běhat a naplňovalo mě to výrazně víc. Dál jsem se cyklistice věnoval už jen pasivně, sledoval jsem Tour, sledoval jsem světový pohár v MTB, cyklokros, ale sledoval jsem i bikepackery a různé výletníky. Sledoval jsem taky různé garážové projekty staveb z různých zajímavých materiálů a postupně se mi začala v hlavě formovat myšlenka, že by bylo fajn takový bajk mít. Měl jsem bývalou silnici předělanou na singlespeed a jezdil jsem na ní do práce. Docela mě to bavilo, nekomplikovanost daná bezpřevodovým systémem, jen brzdy a nohy, nic víc. Proto jsme se začal zajímat, jestli je možné smysluplně jezdit na singlespeed bajku a zjistil jsem, že to pár lidí dělá a jsou s takovým provozem bajka spokojení. To se mi líbilo a začal jsem spřádat plány. Projekt, který mi v hlavě začal nabývat konkrétních rozměrů počítal s ocelovým bajkem s 29palcovými koly, s pevnou vidlicí, jedním převodem a platformami namísto nášlapů. Prostě zpět na stromy, naučit se jezdit na kole od základů, naučit se skákat, jezdit po zadním, bavit se. A ne čumět na tachometr, jestli jedu dost rychle, jako jsem to dělal v době mé „závodní éry“.

Proč pevná vidlice? Osobně jsem odpůrce tlumičů u „hobíků“, tedy nezávodní veřejnosti, která na kole jezdí pro radost – myšleno v ryze pozitivní, neironické podobě tohoto slova. Samozřejmě se bavíme o MTB, ne o enduru a jiných „gravity“ disciplínách, to je jiné téma. Myslím si – a mám ověřeno z mnoha diskusí – že hobík většinou nerozumí nastavení tlumičů, neví, jak to vlastně má správně fungovat a jaký ta správná funkce tlumičů má projev v reálné jízdě. Nehledě na to, většina z nás hobíků většinou nejezdí nějaké extra terény, kde by se výhody tlumičů výrazněji projevovaly. Dalším aspektem tlumičů je, že je to další „kur*vítko“. Pokud se tedy dostaneme ke schématu „mám tlumič/e, nevím proč, nevím, jak má/mají správně fungovat, nevím jak jej/je nastavit, a žere to akorát prachy za servis“, nevidím v tlumičích žádný smysl. Samozřejmě je to každého věc, ale když se o tomto tématu s cyklisty bavím, dojdeme většinou k závěru, že minimálně vidlici mají jen proto, že to je dnes standard a víc neřeší. Jsem zastánce karbonových pevných vidlic, jejichž váha je minimální, nekomplikovanost neoddiskutovatelná, životnost značná, cena rozumná a tlumící schopnosti širší, než by člověk řekl.

Proč singlespeed? Lákala mě odlišnost pohonu, absence kazítek a nutnost při plánování tras přemýšlet jinak, zahrnout aspekt tlačení kola.

Proč ocel? Chtěl jsem nekomplikovaný, nejlépe nesmrtelný, nebo minimálně snadno a levně opravitelný rám, který bude ale zároveň pohodlný (což plní např. karbon) a relativně levný (což neplní např. karbon).

Svá rozhodnutí jsem konzultoval s šéfchirurgem Ondrou Šenkem, jehož kouzelným rukám jsem stavbu bajka svěřil. Trochu předběhnu samotné parametry a uvedu, že singlespeed a platformy byla slepá ulice. Na platformách jsem se necítil vůbec jistě, především ve sjezdech. Singlespeed mě limitoval ve výjezdu kdečeho a vyjet slušný kopec, na to jsem po mnoha letech bez cyklistiky neměl nohy. Postupně jsem tedy nahodil klasická SPD a přibalil řazení v režimu 1×11.

Bajk byl postaven v entry level módu a pro další tuning je mnoho prostoru, kdy se dá široce ladit a vyměňovat základní komponenty za lepší. Co se designu týče, snažil jsem se vytvořit na první pohled nenápadné a běžné kolo, které ale na druhý pohled bude zajímavé, netradiční. Jestli se to povedlo, posuďte. Dále byl cíl postavit nezávodního, pohodlného, výletního bajka, což se povedlo určitě. Jsem se současným stavem moc spokojený, na bajku se mi jezdí velmi dobře a už jsme spolu absolvovali nějaký ten nesnadný výlet. Není problém s ocelovým pevňákem proletět i traily 🙂 Loni jsem na bajku najezdil nějaké kilometry a znovu mě začalo bavit jezdit na kole 🙂

 

 

 

Současná konfigurace je následující:

Rám: Werk, geometrie Specialized Stumpjumper, seřízená na mé míry

Materiál: Ocel

Vidlice: MRX full carbon, tappered

Výplety: Specialized, pevné osy vpředu i vzadu

Pláště: Onza Canis, tubeless

Kliky: Powerwheel MPX 34T

Kazeta: Shimano XT 11-46T (v 2019 bude nahrazena za Sunrace 11-50T)

Přehazka: Shimano XT

Řazení: Shimano SLX

Brzdy: Shimano Deore M6000, 170/160 mm

Představec: Truvativ Stylo

Řídítka: Force 780mm

Sedlovka: Truvativ Stylo

Sedlo: Specialized Power

Pedály: Shimano M540

Váha: 11,50 kg (s pedály)

Po úvodu se detailněji podíváme na některé detaily:

 

Vyztužené místo spoje horní rámové trubky, sedlové trubky a horní vidlice zadní stavby.

 

Při stavbě se počítalo i s případným širším obutím.

 

V současné době jsou obuty Onza Canis.

 

V rozměru 29×2,25 a v bezdušovém provedení zajišťují slušnou míru pohodlí, odolnosti a trakce.

 

Sedlo Specialized Power byla poměrně novinka, která zaznamenala slušnou míru chvály.

 

Sedlo je super, pro mužské partie poskytuje mnoho pohodlí, je kratší, širší (a tedy pohodlné) a dobře se “hází” před sebe ve sjezdech. Mínusem pro mě je, že není rovné a trochu z něj sjíždím, takže ho mám lehce přizvednuté (cca 2 %)

 

Komponenty od Truvativu z řady Stylo nejsou zrovna nejlehčí, ale jsou pěkné.

 

Detail kokpitu. Gripy Specialized jsou pevně ukotvené na řidítkách, což zabraňuje protáčení. Řazení SLX je za tu cenu dostatečné, ale asi bude někdy v budoucnu nahrazeno něčím lepším. Řidítka Force v šíři 780 mm byly pořízeny na zkoušku, jestli takto široká řidítka mají smysl. Mají, určitě budou vyměněna za nějaká lepší (lehčí)

 

Brzdy Shimano Deore nemají nijak oslnivý výkon, ale poměr cena/výkon je nezdolný. Se 170mm kotoučem vpředu a trochu utaženým krokem páky jsou dostatečně ostré. Jen je třeba počítat s tím, že se v dlouhých sjezdech zadýchají.

 

Čejndrajv na 1×11. Na druhé straně vidle je vidět postmount uchycení brzdy, které se Ondrovi podařilo naprojektovat, byť s tím Werk původně nepočítal.

 

Šaltr Shimano XT funguje dobře. Vždycky jsem se Shimanu vyhýbal, na silnici vozil Campu, na bajku Sram, ale současné XT mi bylo doporučeno pro nekomplikovanost a pracovní vytrvalost. Zatím jsem spokojený, byť řadí trochu pomaleji, než jsem zvyklý.

 

Kliky MPX jsou vyložený základ. Ničím mě zatím nelimitují, ale někdy v budoucnu asi dojde k jejich výměně za něco stylovějšího 🙂 Byť mají mít nepadací převodník, řetěz mi sem tam spadl, proto jsem pořídil antipadač a mám klid.

 

Tak takhle to nakonec dopadlo, ten můj projekt. Na bajku je ještě mnoho práce (a investic…), ale nijak na to nebudu tlačit. Až se naskytne něco pěkného za dobrou cenu, vyměním 🙂 Líbilo by se mi z toho udělat stylovku na komponentech legendární značky typu Thomson, Tune apod., mít na něm raritní věci. Jednou 🙂 S váhou, která ani dnes na ocelový bajk není vůbec špatná, se určitě ještě taky dá hýbat, ale není to pro mě priorita, sám na sobě vozím víc parazitních gramů, než na bajku jako takovém 🙂

Za bezchybnou realizaci celého projektu děkuji především Ondrovi Šenkovi, který má vždycky pochopení pro tyhle mé výmysly a umí je rozvést do funkční realizace 🙂