#0 – Jak to vzniklo a proč to začalo

První příspěvek v novém blogu

Už dlouho jsem k tomu směřoval. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Mraky vyhozených fotek díky netakdocela přesnému autofokusu. Velmi omezená možnost manuálního ostření a autofokusových objektivů. Prostě jsem se pořád cítil jako napůl svázaný. Necítil jsem se takto u focení středoformátovou Mamyiou. Přemýšlel jsem proč, až jsem postupně přicházel na to, že právě možnost si sám zaostřit, je to, co se mi na práci s “Mamčou” tolik líbí. Buď mám ostrou fotku, nebo ne. A když ne, můžu si za to sám. Žádné výmluvy, prostě si za to můžu jen já sám. A to se mi líbí. Samozřejmě, chce to smířit se s vyšší mírou odpovědnosti, ale nese to ovoce – pokud tuto činnost tréninkem zdokonalím, pak bude dokonalá. Bez dalších okolností. A tak jsem se rozhodl, že stejný systém vyzkouším i na digitálu v rámci focení všeho (snad vyjma sportu).

Tohle bylo mé uvažování v roce 2015, na které navázala koupě Nikonu D700 a k němu několika manuálních starých Ai a AiS Nikkor skel.

Současně jsem se taky rozhodl, že se pokusím fotit to, co se kolem mě děje a současně o tom něco občas napsat. A tak se to děje 🙂

 

Zleva: Nikkor 24/2,8 Ai, Nikkor 35/2 AiS, Nikkor 50/1,8 AiS, Nikkor 85/2 Ai a Tokina 135/2,8. kterou jedinou jsem měl už déle. Následně ji nahradil Nikkor 132/2,8 AiS a 24 mm sklo, které jsem paradoxně téměř přestal používat, nahradil Nikkor 18/3,5 Ai.

 

Už při focení těchto fotek jsem si zamiloval 35/2. Neskutečně strhující ohnisko! Následovalo několik vylepšení Nikona, především ve výměně matnice. Po vyzkoušení čínské dvouklínové, která je ale bohužel tak málo rozmatovaná, že mimo klíny není patrné zaostření, to vyhrála mírně upravená matnice s klínem z mého FE2. Kupodivu je menší, než ta z D700, tak si žádaly malou úpravu i vnitřnosti désedmistovky. Ale povedlo se a funguje to parádně. Když to šlo klukům v době, kdy jiná skla nebyla, proč by to nešlo teď, chce to jen cvik. Snad 🙂

 

Od teď budu tedy člověk manuální 🙂